V Motole v březnu Tisk

 

Nepřeháním, když si dovolím napsat, že jsme zpívali, tančili a uzdravovali. Tedy, abych byla přesnější, na oddělení dětské neurochirurgie se uzdravovala exotická zvířátka díky maňáskovému panu doktorovi a jeho pohotové sestřičce. Spolupracovali s námi i milí rodičové, takže o legraci nebyla nouze. Tatínkův tygr snědl banán a měl bolení, Vojtovu želvu tlačil krunýř, žirafa malé Sáry toužila po mláďátku, Verunčin tukan tukal a Matíkova oslíka bolela ouška. Všem zvířátkům bylo pomoženo, a tak jsme si mohli společně s radostí zazpívat. Rozdali jsme dětem omalovánky na rozloučenou, a pokračovali na oddělení ortopedie, kde jsme rozdávali písničky po pokojích. Zpívala i žirafa Amina, která je velká, chlupatá a hebká, dětem se Amina líbila, drbaly ji za ušima i na růžkách a vůbec se jí nebály. Natálka dokonce složila a zazpívala píseň o rybičce. Došlo i na pochmurnou píseň Zapadáku o Máně. Čas běžel jako o závod a my jsme se přesunuli na oční lůžkové oddělení, kde se zpívalo a hodně tančilo, samozřejmě zase s Aminou, kterou vodila naše posila Lenka Volfová, a moc dobře jí to šlo.

Na psychiatrii jsme doklopýtali poněkud pozdě, nebylo to ale ke škodě, neboť děti už byly zpátky ze zahrady, a mohly si s námi před večeří zazpívat. Hráli jsme na přání hlavně písně Karla Kryla. A víte proč? Dnes totiž uplynulo 20 let od jeho smrti. Děti jeho písničky znají a mají je rády. Fumas s Lenkou vzpomínali, jak se s Karlem Krylem setkali během studentské revoluce v roce 1989. Moc hezké to dnes bylo! Cítila jsem, že nám děti důvěřují, že jsou otevřené, proudilo mezi námi takové mírné a vstřícné vlnění. Co víc jim můžeme přát, snad jen, aby takové porozumění nacházely stále častěji.

Ahoj, zase příště Vaši Radka, Fumas a Lenka