Lilo jak z konve, když jsme vyrazili za dětmi na onkohematologii do Motola. Možná proto na transplantaci všichni spali. Nakoukli jsme po špičkách do pokojíků a slíbili sestřičkám, že se vrátíme. Prošli jsme všechny pokoje ve třetím patře, zahráli si se Zdeničkou, která chtěla maňáska kočičky na ruku a hrála jako opravdová herečka, pak jsme si zařádili s klukama, kteří se skoro nedali udržet v posteli. Když jsme se vrátili na transplantaci, byli všichni vzhůru a asi nejveselejší to bylo s malým Kubou. Jak uviděl pejska, roztáhl pusu od ucha k uchu a moc toužil si na něj sáhnout. To ovšem tady nejde, musí se dodržovat hygienická opatření, tak mu jen mával a štěkal na něj, ale radost měl i tak velikou. Na závěr jsme odehráli celé představení o Pejskovi a kočičce v pátém patře, a protože malý Erik byl po lumbálce a musel ležet, slíbili jsme, že za ním přijdeme na pokoj. K našemu překvapení se na pokoj nahrnuly všechny děti, které už pohádku jednou viděly na herně a tak měl Erik k divadlu i návštěvu a to návštěvu dost veselou, která napovídala a chechtala se. Odcházeli jsme až v půl šesté, ale nějak rozchechtaní. To nás asi děti nakazily. I tady se člověk někdy může rozesmát.

Marka