Teu a její maminku už dobře znám. Prvně jsem je potkala v nemocničním obchodě.

Napadlo mě, copak asi je té holčičce s rouškou.

A jak to zvládá její maminka… Nu, a za pár hodin jsme se všichni potkali na oddělení dětské onkologie, zpívali si a povídali. Děti, které jsou vážně nemocné jako Tea, potkáváme

Hanka_s_kytarou

je. Během let se učíme být spolu s nimi alespoň chvilku. Vyslechnout, na co je čas a síla. Jsou to chvilky a netroufnu si odhadnout, jaký přesah mohou mít. Ale v tu chvíli tam jsme spolu!

chvilku do pokoje závan jiného světa. Máme barevné oblečení, nástroje. S námi nevstupuje do pokoje diagnóza a léky, ale divadlo, loutky a muzika. I děti, které byly smutné a tiché, se

často probudí a jejich radost přináší chvíli radosti rodičům. Rodiče jsou většinou rádi, že se něco děje, že jejich dítě, které bylo bez nálady, najednou tanči v postýlce s chrastítkem. Zpívají

s námi, nebo čas využijí pro sebe – třeba na kafe nebo zatelefonováni.

Někdy máme možnost se s dětmi a rodiči rozloučit. Když se například trefíme při návštěvě do šťastné chvíle očekávání příjezdu sanitky, která malého pacienta veze domu. To je pak radost na všech stranách!

Vaše  byla Tea ještě bez vlásků,

Hana Řepová

psychoterapeutka a hudebnice