Myš

Jak pomáháme
Vojta uspal broučky a šel na operaci!

Vojta musel do nemocnice na dovyšetření levého kolena a na operaci menisku. Před čtyřmi roky měl úraz na lyžích a od té doby ho koleno trápí. Na jaře byl v lázních, ale teď ho bohužel čekala už čtvrtá operace!

 Pro děti, které jsou hospitalizovány během školního roku, je v nemocnici zajištěna výuka, ale i tak zbývá hodně volného casu, který je nutné vyplnit i jinak než sledováním filmu na notebooku.

A tak aby se Vojta nenudil, maminka ho na vozíku přivezla na dopolední akci, na které děti spolu s učitelkami vyráběly broučky a berušky.

Vojta je tvůrčí typ, má rád deskové hry a Lego, takže mu ruční práce nevadila. Miluje také zvířátka – doma na něj kromě bratra ceká i devítiletý jorkšír Dexter. Toho si rodina vzala ze stanice

a hned se stal jejich miláčkem, i když je po mrtvičce.

VojtaVečer děti s vlastnoručně vyrobenými broučky přišly do terapeutické zahrady, kde už čekali naši herci. Had utvořený z dětí a jejich rodičů několikrát objel křížem krážem nasvícenou zahradu

a na cestu jim spoustu písniček zahrála Granka na kytaru a Jirka na housle. Setmělou zahradou se rozléhalo Holka modrooká, Prší, prší jen se leje, Skákal pes, Bedna od whisky… Svoji oblíbenou písničku si s námi mohl zanotovat každý marod!

A pak se děti podívaly, zda už broučci v domečku spí a zahrada se uložila k zimnímu spánku. A spát šel také Vojta, jehož operace následující den byla také o něco blíž.

Nemoc a s ní spojený delší pobyt v nemocnici pro každé dítě představuje velmi silný prožitek. Loutky v nemocnici chtějí, aby se malí pacienti, kteří budou muset trávit předvánoční čas a svátky v nemocnici, cítili šťastní. Chceme, aby zapomněli na svoji bolest a trápení a užili si s loutkovými kamarády neopakovatelnou sváteční atmosféru.

Otevřete prosím svá srdce také v době adventu, pomozte vyčarovat spokojený úsměv na tvářích malých pacientu a povzbuďte je v boji s jejich nemocí!

 
Příšerka dala Tee pěkně zabrat

Malou Teu přišla před dvěma lety trápit příšerka. Tak říká holčička, které bude v lednu sedm let, své nemoci. Doktoři sice příšerku pojmenovali jako sarkom ledviny, ale Tea ví své. Nevítaná návštěvnice se jí chtěla usadit v tele, hlodat a škodit. 

Tea_zidle„Porazila jsem ji,“ hlásí Tea při návštěvě v motolské nemocnici. Strávila tu už spoustu času. Při chemoterapiích se její drobné tělíčko neumělo bránit nákaze. I když byla v mezidobí léčby doma, nemohla nikam chodit, a když tak jen s rouškou. To bylo pro dívenku, která miluje pohyb a hraní s kamarády, moc těžké.

Ale i v nemocnici mela Tea vždy někoho blízkého. Byla s ní maminka Jitka, která ji držela za ruku, když jí bylo moc a moc špatně, nemohla slabostí chodit a zvracela. A ještě někdo za ní chodil a povzbuzoval ji. Loutky!

„Nejvíc si Tea pamatuje Hanku Řepovou,“ vypráví maminka. „Naposled se s ní potkala na stomatologii. Tea se právě probudila z narkózy, když se dozvěděla, že přijdou loutky. Mami, mami, bude pohádka, volala nadšeně.“ Na stomatologii operovali Teu v říjnu po zánětu mozkových blan. Vytrhli jí osmnáct zubu. Naštěstí mléčných, a tak vyrostou nové.

Teď přišly loutky za Teou zase. Představil se jí lenochod tříprstý. Tea mu s radostí ukázala, kde je koupelna, aby ho netrápily blechy. Jirka jí zahrál spoustu písníček. Třeba tu o lišce, která běží k Táboru. Tam Tea bydlí!

Tea_loniPotom vytáhla Marka z kufříku pihovatého kluka Maxíka. Doma zlobil a vydal se na loďce pres more. Rozesmátá Tea si nasadila na prsty mořské živočichy a s Maxíkem na sebe volali: „Ahoj Maxíku!“ „Ahoj žraloku! Ahoj krabe, jak se máš?“ Nakonec vše dobře dopadlo. Maxíka čekala doma maminka a na stole polívčička.

Tea se teď raduje, že už je „normální holčička“, protože jí nedávno odstranili port. „A nosím culíčky,“ chlubí se dorůstajícími vlásky. S maminkou doma cvičí na míci a s pomocí speciálního vozíku dokonce absolvovaly podzimní půlmaratón.

Dívenka na sebe ještě musí dávat pozor a čekají ji kontroly. Ale nad příšerkou zvítězila

 
Loutky přinášejí jiný svět!

Teu a její maminku už dobře znám. Prvně jsem je potkala v nemocničním obchodě.

Napadlo mě, copak asi je té holčičce s rouškou.

A jak to zvládá její maminka… Nu, a za pár hodin jsme se všichni potkali na oddělení dětské onkologie, zpívali si a povídali. Děti, které jsou vážně nemocné jako Tea, potkáváme

v nemocnici často a mezi sebou v Loutkách si o nich povídáme. Jak se jim dařilo, kde jsme se potkali apod. Přirozeným způsobem vzniká pouto. Děti nás znají a my známe

je. Během let se učíme být spolu s nimi alespoň chvilku. Vyslechnout, na co je čas a síla. Jsou to chvilky a netroufnu si odhadnout, jaký přesah mohou mít. Ale v tu chvíli tam jsme spolu!

Hanka_s_kytarouZpíváme, hrajeme si a snad pomáháme zkrátit cekání. Sama hraji s Loutkami v nemocnici od jejich vzniku. K této práci mě přivedla Marka Míková, se kterou hrajeme v jedné kapele. Máme jinou a naprosto odlišnou roli než rodiče, lékaři, zdravotnický personál. Neznáme diagnózy, nevíme, „do čeho jdeme”. Jsou chvíle, kdy spolu s fyzioterapeutem či lékařem povzbuzujeme malého pacienta k nějakému pohybu nebo i k pití čaje. Děti reagují hlavně na možnost změny. Na chvíli zvednout hlavu od notebooku, ztlumit televizor, vzít do ruky chrastítko a zpívat. Nebo si jen tak povídat. Doufám a věřím, že přinášíme na

chvilku do pokoje závan jiného světa. Máme barevné oblečení, nástroje. S námi nevstupuje do pokoje diagnóza a léky, ale divadlo, loutky a muzika. I děti, které byly smutné a tiché, se

často probudí a jejich radost přináší chvíli radosti rodičům. Rodiče jsou většinou rádi, že se něco děje, že jejich dítě, které bylo bez nálady, najednou tanči v postýlce s chrastítkem. Zpívají

s námi, nebo čas využijí pro sebe – třeba na kafe nebo zatelefonováni.

Někdy máme možnost se s dětmi a rodiči rozloučit. Když se například trefíme při návštěvě do šťastné chvíle očekávání příjezdu sanitky, která malého pacienta veze domu. To je pak radost na všech stranách!

Vaše  byla Tea ještě bez vlásků,

Hana Řepová

psychoterapeutka a hudebnice

 


Joomla Templates by Joomlashack