Myš

Loutky v časopise Vlasta PDF Tisk Email

Pomáhají nemocným dětem. V nemocnicích jim hrají divadlo

Nemocným dětem se odjakživa četlo a zpívalo. Ale co dělat, když dítě musí být v nemocnici? Ještě že už s nemocnými, natož s vážně nemocnými dětmi mohou být ve špitále maminky, jenže i ty si potřebují na chvíli odpočinout.

 

Foto: None

Proto loutkové představení, které přijde přímo k postýlce, rozptýlí a potěší malého pacienta i jeho maminku.

V herně motolské dětské neurologie stojí dva velké kufry. Jednotlivé pokoje obchází milá žena s červenou pletenou čepicí a zve děti na představení.

 

nemocnice

Marka s Antonínem a oblíbenými ponožkovými loutkami

Autor: Showpix

Vrací se s jasným plánem: „Čtyři přijdou sem, ti kluci vzadu jsou velký, ale jeden by si rád zahrál na piano, a v jednom pokoji jsou na přístrojích, takže půjdeme my za nimi.“

V herně

Marka a Antonín hrají pro Pavlínku, Vaška, Míšu a Martina. „Nejdřív si zazpíváme. Kterou máte nejraději?“ Ptá se Marka. Divoká Pavlínka nekompromisně zavelí:

„To jsou koně, vraný koně…“ a tichým oddělením se ozve zpěv. Zakřiknutý Vašek se nejdřív začne pohupovat do rytmu a pak nesměle sáhne po jednom z hudebních nástrojů ve tvaru citronu.

Míša hraje na lilek a Martin na okurku. Následují další písničky a po nich Marka s kolegou Antonínem vyndávají překrásné ponožkové maňásky.

Oni vědí

Kdo by předpokládal, že po zpěvu bude pokračovat nacvičené představení, hluboce se mýlí. Marka:

„Hraní v nemocnici nemá žádný pevný řád. Prostě se přizpůsobujeme náladě dětí, jejich zdravotnímu stavu, situaci, momentálnímu rozpoložení. My jsme ti, kdo přicházejí odvést pozornost od jejich bolesti, a oni nejlépe vědí, co potřebují.

Pavlínka to ví jistě: potřebuje pohádku o zlé Červené karkulce. Marku s Antonínem tohle přání ani trochu nevyvede z míry. Na místě vytvoří Červenou karkulku tak zlou, že vlk jednou provždy z Pavlínčiny fantazie uteče.

Nakonec děti dostanou drobné dárky vhodné pro radost i do postýlek a dvojice herců se vydá na pokoje. U okna leží děvčátko, kterému se uvolnil drátek z monitorovacího zařízení.

Je dojemně tiché a vypadá to, že se jen stěží může podařit vyloudit úsměv na její tvářičce. Sotva ale sestřička drátek spraví a Antonín s vousatou ponožkou usedne vedle postýlky, děvčátko se s vervou pustí do zpěvu.

 

nemocnice

Na vedlejší oddělení hrály malému pacientovi kolegyně Marky a Antonína, Hanka a Granka

Autor: Showpix

Na sousední posteli leží unavená Beatka. Marka už mezitím zjistila, že je ze Slovenska. Další písnička je tedy slovenská.

Maminka Janka mi mezitím tiše říká, že jsou letos v nemocnici už počtvrté. Beatka má velmi těžkou formu epilepsie, která zatím odolává všem lékům.

A že i na Slovensku do nemocnice chodí „bábky“ a ona je má moc ráda. Na místo v Motole prý čekali hrozně dlouho a Beatina jediná starost byla, jestli tam za ní zase přijdou…

Herci přišli včas, Beatka jde za chvíli na vyšetření, a tak jí pomůžou překonat strach. Maminka Janka vzpomíná, jak už jednou pomohli probrat holčičku z narkózy rovnou do úsměvu.

Kde se vzal nápad chodit s loutkami do nemocnic?

Marka: „Moje maminka byla učitelka a pracovala s panem Ottokarem Seifertem v družině. Hráli dětem i loutkové divadlo.

Pan Seifert ale v roce 1968 emigroval do Německa a založil tam vlastní loutkový soubor. Když jsem vystudovala loutkařinu, několik her jsem mu režírovala.

Pak byl sám dlouhodobě hospitalizován a napadlo ho hrát dětem přímo v nemocnici. Požádali jsme společně o podporu fond Česko-německé budoucnosti a dostali jsme prostředky:

On pro Německo a já pro Čechy. Dnes jsme působnost rozšířili ještě o Slovensko.


Author: Připravila Šárka Maixnerová, původní článek zde

 
Joomla Templates by Joomlashack