Loutky v nemocnici v časopisu Vlasta:
Pomáhají nemocným dětem. V nemocnicích jim hrají divadlo
Foto: None
Proto loutkové představení, které přijde přímo k postýlce, rozptýlí a potěší malého pacienta i jeho maminku.
V herně motolské dětské neurologie stojí dva velké kufry. Jednotlivé pokoje obchází milá žena s červenou pletenou čepicí a zve děti na představení.
Vrací se s jasným plánem: „Čtyři přijdou sem, ti kluci vzadu jsou velký, ale jeden by si rád zahrál na piano, a v jednom pokoji jsou na přístrojích, takže půjdeme my za nimi.“
V herně
Marka a Antonín hrají pro Pavlínku, Vaška, Míšu a Martina. „Nejdřív si zazpíváme. Kterou máte nejraději?“ Ptá se Marka. Divoká Pavlínka nekompromisně zavelí:
„To jsou koně, vraný koně…“ a tichým oddělením se ozve zpěv. Zakřiknutý Vašek se nejdřív začne pohupovat do rytmu a pak nesměle sáhne po jednom z hudebních nástrojů ve tvaru citronu.
Míša hraje na lilek a Martin na okurku. Následují další písničky a po nich Marka s kolegou Antonínem vyndávají překrásné ponožkové maňásky.
Oni vědí
Kdo by předpokládal, že po zpěvu bude pokračovat nacvičené představení, hluboce se mýlí. Marka:
„Hraní v nemocnici nemá žádný pevný řád. Prostě se přizpůsobujeme náladě dětí, jejich zdravotnímu stavu, situaci, momentálnímu rozpoložení. My jsme ti, kdo přicházejí odvést pozornost od jejich bolesti, a oni nejlépe vědí, co potřebují.
Pavlínka to ví jistě: potřebuje pohádku o zlé Červené karkulce. Marku s Antonínem tohle přání ani trochu nevyvede z míry. Na místě vytvoří Červenou karkulku tak zlou, že vlk jednou provždy z Pavlínčiny fantazie uteče.
Nakonec děti dostanou drobné dárky vhodné pro radost i do postýlek a dvojice herců se vydá na pokoje. U okna leží děvčátko, kterému se uvolnil drátek z monitorovacího zařízení.
Je dojemně tiché a vypadá to, že se jen stěží může podařit vyloudit úsměv na její tvářičce. Sotva ale sestřička drátek spraví a Antonín s vousatou ponožkou usedne vedle postýlky, děvčátko se s vervou pustí do zpěvu.
Na sousední posteli leží unavená Beatka. Marka už mezitím zjistila, že je ze Slovenska. Další písnička je tedy slovenská.
Maminka Janka mi mezitím tiše říká, že jsou letos v nemocnici už počtvrté. Beatka má velmi těžkou formu epilepsie, která zatím odolává všem lékům.
A že i na Slovensku do nemocnice chodí „bábky“ a ona je má moc ráda. Na místo v Motole prý čekali hrozně dlouho a Beatina jediná starost byla, jestli tam za ní zase přijdou…
Herci přišli včas, Beatka jde za chvíli na vyšetření, a tak jí pomůžou překonat strach. Maminka Janka vzpomíná, jak už jednou pomohli probrat holčičku z narkózy rovnou do úsměvu.
Kde se vzal nápad chodit s loutkami do nemocnic?
Marka: „Moje maminka byla učitelka a pracovala s panem Ottokarem Seifertem v družině. Hráli dětem i loutkové divadlo.
Pan Seifert ale v roce 1968 emigroval do Německa a založil tam vlastní loutkový soubor. Když jsem vystudovala loutkařinu, několik her jsem mu režírovala.
Pak byl sám dlouhodobě hospitalizován a napadlo ho hrát dětem přímo v nemocnici. Požádali jsme společně o podporu fond Česko-německé budoucnosti a dostali jsme prostředky:
On pro Německo a já pro Čechy. Dnes jsme působnost rozšířili ještě o Slovensko.