Nemocným dětem se odjakživa četlo a zpívalo. Ale co dělat, když dítě musí být v nemocnici? Ještě že už s nemocnými, natož s vážně nemocnými dětmi mohou být ve špitále maminky, jenže i ty si potřebují na chvíli odpočinout.
Proto loutkové představení, které přijde přímo k postýlce, rozptýlí a potěší malého pacienta i jeho maminku.
V herně motolské dětské neurologie stojí dva velké kufry. Jednotlivé pokoje obchází milá žena s červenou pletenou čepicí a zve děti na představení.
Marka s Antonínem a oblíbenými ponožkovými loutkami
Autor: Showpix
Vrací se s jasným plánem: „Čtyři přijdou sem, ti kluci vzadu jsou velký, ale jeden by si rád zahrál na piano, a v jednom pokoji jsou na přístrojích, takže půjdeme my za nimi.“
V herně
Marka a Antonín hrají pro Pavlínku, Vaška, Míšu a Martina. „Nejdřív si zazpíváme. Kterou máte nejraději?“ Ptá se Marka. Divoká Pavlínka nekompromisně zavelí:
„To jsou koně, vraný koně…“ a tichým oddělením se ozve zpěv. Zakřiknutý Vašek se nejdřív začne pohupovat do rytmu a pak nesměle sáhne po jednom z hudebních nástrojů ve tvaru citronu.
Míša hraje na lilek a Martin na okurku. Následují další písničky a po nich Marka s kolegou Antonínem vyndávají překrásné ponožkové maňásky.
Oni vědí
Kdo by předpokládal, že po zpěvu bude pokračovat nacvičené představení, hluboce se mýlí. Marka:
„Hraní v nemocnici nemá žádný pevný řád. Prostě se přizpůsobujeme náladě dětí, jejich zdravotnímu stavu, situaci, momentálnímu rozpoložení. My jsme ti, kdo přicházejí odvést pozornost od jejich bolesti, a oni nejlépe vědí, co potřebují.
Pavlínka to ví jistě: potřebuje pohádku o zlé Červené karkulce. Marku s Antonínem tohle přání ani trochu nevyvede z míry. Na místě vytvoří Červenou karkulku tak zlou, že vlk jednou provždy z Pavlínčiny fantazie uteče.
Nakonec děti dostanou drobné dárky vhodné pro radost i do postýlek a dvojice herců se vydá na pokoje. U okna leží děvčátko, kterému se uvolnil drátek z monitorovacího zařízení.
Je dojemně tiché a vypadá to, že se jen stěží může podařit vyloudit úsměv na její tvářičce. Sotva ale sestřička drátek spraví a Antonín s vousatou ponožkou usedne vedle postýlky, děvčátko se s vervou pustí do zpěvu.
Na vedlejší oddělení hrály malému pacientovi kolegyně Marky a Antonína, Hanka a Granka
Autor: Showpix
Na sousední posteli leží unavená Beatka. Marka už mezitím zjistila, že je ze Slovenska. Další písnička je tedy slovenská.
Maminka Janka mi mezitím tiše říká, že jsou letos v nemocnici už počtvrté. Beatka má velmi těžkou formu epilepsie, která zatím odolává všem lékům.
A že i na Slovensku do nemocnice chodí „bábky“ a ona je má moc ráda. Na místo v Motole prý čekali hrozně dlouho a Beatina jediná starost byla, jestli tam za ní zase přijdou…
Herci přišli včas, Beatka jde za chvíli na vyšetření, a tak jí pomůžou překonat strach. Maminka Janka vzpomíná, jak už jednou pomohli probrat holčičku z narkózy rovnou do úsměvu.
Kde se vzal nápad chodit s loutkami do nemocnic?
Marka: „Moje maminka byla učitelka a pracovala s panem Ottokarem Seifertem v družině. Hráli dětem i loutkové divadlo.
Pan Seifert ale v roce 1968 emigroval do Německa a založil tam vlastní loutkový soubor. Když jsem vystudovala loutkařinu, několik her jsem mu režírovala.
Pak byl sám dlouhodobě hospitalizován a napadlo ho hrát dětem přímo v nemocnici. Požádali jsme společně o podporu fond Česko-německé budoucnosti a dostali jsme prostředky:
On pro Německo a já pro Čechy. Dnes jsme působnost rozšířili ještě o Slovensko.
