Radka a Fumas na onkohematologii
Při představě, že budeme já(Radka) a Fumas bloumat mezi budovami v Motolské nemocnici, po dlouhých chodbách, které dělí komunikační uzly, jsem se musela nahlas rozesmát, neboť oba působíme jako jinoplanetníci, nebo chcete li jako básníci a snílci, prostě bohémové. Fumas šel dnes však rozhodným krokem, pěkně najisto.
Já měla trošku trému, pod paží jsem tiskla svůj první hudební nástroj,když nepočítám chrastící vejce, jablko, okurku nebo banán a další perkusní nástroje. Mám totiž krásné, modré, něžné a veselé ukulele. Doufám, že nám pomůže vyloudit úsměv na nejedné tvářičce. A povedlo se. Maruška, která ležela na postýlce posmutněle a vypadalo to, že její rtíky se roztřesou do pláče, po písničce Marjánko, Marjánko, Marjánko má, vyloudila úsměv přímo nádherný, a co teprve, když ji navštívila Pučálkovic Amina s panem Pučálkou! Dala se s nimi do řeči a hned poznala, že Amina není bernardýn, ale žirafa. Malý  Matýsek zase nemohl spustit oči z Fumase a jeho kytary. Fumas zahrál i velkým dětem mnoho svých písní, za rytmického doprovodu dětí i mé maličkosti. Dokonce se objevila i Fumasova doopravdická fanynka.Odcházeli jsme od dětí i rodičů usměvavých a vstřícných.Kéž by tomu tak bylo i za branami motolské nemocnice.