V pondělí jsme po delší době navštívili opět dětskou psychiatrii v Motole. Hráli jsme písničky na přání a pak pohádku Tam, kde žijí divočiny. Obyčejně, když se na začátku ptáme: Zlobíte? děti odpovídají: ne. Kdepak. My jsme hodní. Tady to bylo jiné. Zlobíme, říkali. Proto jsme přece tady.

Příběh je zaujal. Max v něm zpočátku hodně zlobí a maminka v podání Marušky mu hodně mluvila do duše, aby byl hodný. Jenže kdepak on. Musel doplout do země, kde žijí divočiny a sám na sobě pocítit, že zlobení může někdy člověka samotného přestat bavit. Že zkrátka nakonec všichni chceme být hodní. Potlesk byl veliký. Rozuměli tomu. Taky by si přáli, aby je někdo měl rád, aby uvěřil, že to s nimi půjde, že přestože "zlobí", jednou zase budou hodní. Když jsme na úplný závěr zpívali písničku Já viděl divoké koně. Byli jsme dojatí skoro všichni. Všechny divoké divočiny.

Marka a Maruška