Vytisknout

Dřevěným a látkovým hercům se někdy podaří víc než lékařům. Malý pacient se konečně usměje, začne mluvit...

Čas se nekonečně vleče. Zpestřením se nakonec stává i ranní měření teploty nebo večerní dávka pilulek. Maminky jsou učtené a upovídané pohádek, je těžké malé neposedy zabavit a zklidnit tak, jak si přeje pan doktor a vyžaduje léčba. Každé zpestření je vítané s jásotem. A někdy je pořádné, třeba když za dětmi až na pokoj přijdou loutky...


KVAK NEBO HUSA

"Tak copak ti chybí?" ptá se žabák Kvak. "Nic, nic, jsem úplně zdravý", pohotově tvrdí chlapeček s nohou v sádře. "Mě strašně bolí v krku, podívej se mi tam", prosí husa malou pacientku. Ta ochotně přistupuje na hru a hledá v kufříku vhodné nástroje na vyšetření.

PŘÍMO NA POSTÝLCE

Několikrát do měsíce navštěvuje režisérka a loutkoherečka Marka Míková s dalšími herci, muzikanty a loutkoherci v rámci projektu Loutky v nemocnici malé pacienty na nejrůznějších odděleních pražských nemocnic (v Motole, Thomayerově nemocnici Krč, Bulovce, ve Vihohradské nemocnici).

"Hrajeme v hernách i přímo v pokojích na postýlkách", vysvětluje Marka Míková. "V hernách se naše vystoupení a kontakt s dětmi víc podobá klasickým představením, jak je známe z divadélek a z mateřských škol. Používáme loutky a hudební nástroje k navázání prvního kontaktu. Pak už většinou děti samy a ochotně pomáhají dotvářet příběh, zapojují se do hry.

NEJEN POFOUKAT

Na postýlce je to daleko větší improvizace, vycházíme z okamžité situace, zdravotního stavu dítěte, jeho nálady. Možná se mi tento druh představení líbí víc", uvažuje Marka Míková, protože se občas podaří, že dítě začne víc mluvit o sobě, o svém trápení, bebíčku. Zapojí se i maminka, která s ním tráví v nemocnici nekonečné dny a týdny obav, strachu a nadějí. Naším cílem je pomocí her, písniček, pohádek a nejrůznějších činností pomáhat dětem i dospělým zvládat náročnou životní situaci, uzdravování. Děti berou nemoc jako danou věc, tolik se nebojí, nedokážou domyslet rizika a následky a snadněji se pomoří do světa fantazie.

Hrajeme taky v Německu s panem Ottokarem Seifertem, který projekt založil. Personál i malí pacienti jsou na divadlo zvyklí. Sestřičky už při příchodu na oddělení hlásí, kdo má zrovna narozeniny či svátek, komu se podařilo dostat dobrou známku nebo má jiný důvod k oslavě. Tomu můžeme operativně přizpůsobit naše představení.

NĚKDY JEN ZPÍVÁME

Představení vznikají na základě příběhů a pohádek z dětských knížek, které mě inspirují a napíšu podle nich jednoduchý scěnéř. Ten se mění představení od představení. Třeba hra Tam, kde žijí divočiny je vlastně o zlobení. A to může mít tisíce podob. Každé dítě se v něm najde a vymyslí vlastní. Další možností - pro větší děti- jsou příběhy žabáků Kvaka a Žbluňka, kteří prožívají úžasná dobrodružství. Snažíme se vždycky nějakým způsobem hledat téma nemoci. Někdy si s dětmi jenom zpíváme a hrajeme na kytaru. To vyplyne z atmosféry, z konkrétní situace v pokoji.

CO JE ÚSPĚCH?

Na oddělení vozíme tašku plnou loutek-od maličkých prstových, mývala, který se jen tak povaluje, navlékací husu na ruku až po akční žabáky. Děti si mohou samy vybírat postavičky, s nimiž se chtějí ztotožnit, o kterých chtějí hrát. Často tak na sebe samy prozradí řadu věcí.

Vzhledem k tomu, že jezdíme po odděleních, kde tráví mealí pacienti týdny a měsíce, vracejí se na další zákroky, s některými se setkáváme opakovaně, známe se. Je úžasný pocit, vidět, jak dítě jde dál, jak se ve svém úsilí po uzdravení zase o kus posunulo. To jsou naše největší odměny."

text Regina Rothová