FB_logo Follow us on Instagram Follow us on Twitter youtube_1

 

Darujte_cards_11sml

 

nuda v posteli nadpis

  

15let

Myš

QRplatba

Pro platbu na sbírkový účet

37 37 37 67 / 5500

Pokud chcete na konci roku dostat potvrzení o daru uveďte jako zprávu pro příjemce jméno, příjmení a adresu.

QR kód naskenujte prostřednictvím bankovní aplikace ve vašem telefonu. Děkujeme :)

Myš.

MyšMyš

 

Bilbo Máte zajímavé jméno. To je částečně přezdívka? Případně, jak vznikla?

 

Když jsem měl být v roce 1982 angažován do cirkusu Praga pro turné do zemí Střední Asie a Sibiře, s velkým šapitó pro 3000 diváků, tak jsme společně se Ctiborem Turbou hledali jméno pro mou klaunskou postavu. Neb klaun musí mít své jedinečné jméno. U prvního, italského, moscaneboli bodavý pakomár, který nám přišel vhodný ohledně mého štíhlého těla a dlouhých, špičatých bot, jsme si uvědomili, že by v SSSR, kde mají hlavní město Moskva, mohlo dojít k záměně, tak jsme využili dalšího oblíbence z knihy Hobit: Cesta tam a zase zpět, od Tolkiena...Bilbo Pytlík...No a vznikl Klaun Bilbo. Když jsem opustil manéž, přenesl jsem si ho i do dalších představení, do soukromí a podepisuji jím i své literární pokusy. 

Bilbo_LOutkyvnemocnici_Cvikov_1

Co děláte za práci a kde všude Vás můžeme potkat?

 

Hraju, kde mne někdo poprosí...Ale nejsem jen klaun, herec, ale také pedagog – učím akrobacii, pohybové divadlo na AMU, také jsem vyučoval léta na pražské konzervatoři commedii dell’arte…

 

Jste součástí spolku Loutky v nemocnici. Co vše spolek dělá, kolik má asi členů a kdo ho vlastně založil?

 

Náš spolek založila velkorysá loutkářka a muzikantka Marka Míková před patnácti léty! Dnes má víc jak 25 členů, kteří přinášejí do nemocnic, léčeben, domů seniorů...trocha radosti a naděje, že na své utrpení, strádání nejsou sami. Každá chvilka vytržení ze zaběhlého osobního světa posune maličko realitu a ten posun většinou vydrží i po našem odchodu...a je lépe!


Jak jste k Loutkám v nemocnici dostal Vy a jak dlouho jste součástí?

 

Má žena Sylvie je zpěvačka, herečka a muziko-terapeutka. Dlouho hledala uplatnění, kde by své dovednosti využila. Loutky byla nejlepší varianta a já se k ní ihned a rád přidal. Už v devadesátých letech jsem dostal nabídku do spolku Zdravotních klaunů. Ale nakonec jsme se nedomluvili. Pár jich osobně znám, opravdovými klauny nejsou, neboť v jejich nitru koluje úplně jiná krevní skupina. Hrají své úlohy, jak jim byly předepsány, kdežto nám opravdovým klaunům fyzicky hrají všechny nervy do morku kostí! Jinak to ani nelze. Ale žádný bol, jsem rád, že se řemeslo nemíchá, s loutkami si rozumím a mé srdce s nimi tepe! S Loutkami se raduji již třetí rok!

 

Proč jste se rozhodl navštěvovat nemocné děti v nemocnicích?

 

Sám ze své profese vím, jak je tělesné i psychické tělo zranitelné. Kolik toho musí vydržet, kolik utrpení musí zvládnout. Sám, být připoután k lůžku, bych uvítal nějaké rozptýlení. Vytržení...Televize, počítač mi živý kontakt nenahradí.  Proč tedy nepomoci od nemoci, když zatím můžu? Nejsem omotán žádnou hadičkou, nemám rozpáranou hruď…Podnítit, probudit vlastní empatii! Jak napsal kamarád Lubomír Martínek:„Empatii lze považovat za jeden z projevů evoluce, za nezbytnost nutnou k přežití a ve složitých lidských společnostech za obdivuhodný civilizační úspěch! Bez ní by se rozpadl rámec udržující komunitu pohromadě, a proto je záhodno o něj pečovat! Plnohodnotnou bytostí se člověk stává tehdy, když dokáže podat pomocnou ruku!“

 

Baví Vás tato práce? Je na ní něco těžkého?

 

Kontakt s publikem mě naplňuje po okraj. Už dávno jsem zjistil, že děti s nějakým omezením či handicapem jsou ti nejvstřícnější diváci. Ocení každou poťouchlost, ve které rozpoznají autentický pokus o společné propojení. Sám vidím na jedno oko, a tak vím, jak může omezenost působit na duši. Někdy je těžší se s nemocným propojit, nemá náladu, chuť...a my tu nejsme od lámání, přesvědčování... ale jen s nabídkou, s možností...Ale když se to společně přemůže, jásáme oba!

 

Vystupujete sám nebo ve dvojici?

 

V Loutkách vystupujeme ve dvojicích. Jeden je muzikant a druhý herec. Ale nejlepší je, když se vše kombinuje, takže oba zpíváme, hrajeme, tančíme…a celý pokoj s námi…

 

Čím děti v nemocnici bavíte a co k tomu potřebujete za pomůcky?

 

Máme vyrobené malé kufříky a v nich loutkovou pohádku. Já jsem si kupříkladu nechal nedávno vyrobit speciální, dřevěný s rozkládacím anarchistou tučňákem Pingu! A baví k zalknutí. Malý tučňáčí hrdina v běloučkém pokoji vyhazuje své tělesné součástky do dáli. Ony se díky malým vrostlým magnetům přichycují na železných rourách okolo a holý trup se třese blahem. Hlava se řehtá nad kapačkou, jedna noha se točí na šprušli dětské postele, druhá ťapká, stepuje pod židlí a ruce, ploutve mávají v rozpětí orla – víc jak tři metry! Dřevěná maminka hubuje, nervózně tluče, jak s kastanětou, lipovou ploutví do útlého boku...Trrrr...trrrrr...caca trrtrr caca...Hrůza! Jak se dáš dohromady? To až uvidí táta!A malý klaun si dává nohy místo hlavy, hlavu místo nohou, ploutve se točí na příteli lachtanovi, který se mění ve vrtulník a dítě z JIP vykřikne...On má parádní knír! Je to mrož!...Nevypadám mamko maličko kubisticky?...Klapot nervní ploutve stoupá. Přibíhají rozesmátí doktoři a pomáhají s Rubikovým tučňákem...Nohy víc dolů! Ne hlavu dolů, nohy!...To je ploutev!...UF!...Pak společně chytáme rybu, ale nejdřív lapneme stařičký budík,  barevného motýla...A Pingu oslavně čumáčkem rozehraje černou gramofonovou desku a všichni úlevně zpíváme. I s plexisklem na tváři je možné šířit ozdravnou radost. Navzájem si prodlužujeme den! Život!...

 

Jak na Vás děti reagují? Liší se reakce malých děti a třeba teenagerů?

 

Myslím, že už jsem odpověděl, je to vzájemná potěcha, když se setkání podaří. Nezáleží zdali jsou ti na druhé straně malí nebo velcí...Jen se vystřídá repertoár písní. Z lidovek je rock 'n' roll, blues… Navíc je každou vteřinu překvapení. Třeba v plicní ozdravovně ve Cvikově...Připravujeme komedii o Petrovi Vokovi a mně se spustí z pravé nosní dírky proud krve. Ne a nejde zastavit. Sylvie alias Bílá paní běží na pokoje budoucích diváků a v jednom jí ochotná maminka podává dámský tampón. Ihned ho zastrčím a bílá šňůrka na konci vesele třepotá. Hodná sestřička přinese červený čaj, patrně z ibišku. Spokojeně se chci napít, ale hrníček je náhle prázdný! Co to jsou za nejapné fóry? Kam se poděl lahodný mok? Další skopičina probouzejícího, pošmourného rána?...Tu se začne tampón v nose nafukovat do obřího, rudého jablíčka. Roste před očima! Za chvíli mně ponese jak těhotenský břich budoucí maminku...Co to ksakru je?...Ahá! Jak jsem chtěl popít, tak z šálku cyranovský frňák vysál veškerou tekutinu místo mne! To byla rychlost, správné groteskní načasování! Čistý GAG! Vyndávám bakuli, která zarazila i krvácení a hurá za paní Perchtou a rozesmátými diváky, zapomínajícími na dávivý kašel…Krása!

 

Je ještě něco, co byste chtěl, aby se v našem rozhovoru objevilo a na co jsem se nezeptala?

 

Je toho mnoho, co my hraní s Loutkami v nemocnici přináší! Nejvíc obdivuji malé holky a kluky, že navzdory osudu bojují. Nic nevzdávají! Statečně od rána do večera, plné optimismu zahání bolest, omezenost, handicap... Nepodléhají dané situaci nejen proto, že jim mnohdy nic jiného nezbývá... Kolem palba, ohlušující smršť slov, neurvalostí, odcizeností, ale i soucitu tu upřímného, tu falešného... A oni ničemu nepodléhají!  Udávají i nám klaunům, jenž bychom měli být strážci čistoty citů, spravedlnosti, pravdy... i humoru...cestu a sílu pokračovat v hledání té nejniternější lidskosti v nás samotných! Děkujeme a jsme jim vděční dennodenně...

 

Děkuji Vám za rozhovor. Mohu Vám dát ještě INJEKCI?

 

Jasně!!!...A prosím o koňskou!!!! Abych si řádně užil!

 

Rozhovor iniciovala Elena, pacientka, která se s Loutkami seznámila v nemocnici. Spolu s maminkou připravuje Elena web, na kterém rozhovor s naším Bilnem také výjde!

 

 

S Bilbem ve Cvikově