Písničky, loutková představení nebo jenom povídání dodávají hospitalizovaným dětem sílu v boji s nemocí a se stereotypem v nemocničním prostředí. Jako například v brněnské Dětské nemocnici v Černopolní ulici, kde jsme na onkohematologickém oddělení potkali malou Františku. Už se spolu známe, leží tady od jara, kdy u ní propukla akutní leukémie. Léčba bohužel ještě není u konce.
Františka má návštěvy ráda, ale ze žabáka, se kterým za ní přišly naše herečky, měla strach. Za to její bráška s ním byl hned kamarád a nakrmil ho „mouchami“. Když Krystyna začala hrát
na tahací harmoniku, holčička hned při prvních tónech písničky ožila. Muziku má v krvi! Nezapře, že je z pravé moravské rodiny, kde doma často muzicírují a zpívají.
Tentokrát byla s Františkou na pokoji celá rodina – maminka, tatínek a malý bratr. Všichni jí pomáhají zvládnout náročnou léčbu, která zatím probíhá úspěšně. „Ještě nám zbývají dvě
kola chemoterapie a bude dobře. Dokud ale nebudu mít papír, že Františka vyléčila, tak tomu neuvěřím,“ uzavírá návštěvu maminka.
Pomozte nám prosím rozdávat úsměv. Při návštěvách malých pacientů vidíme, jak jsou děti smutné, unavené a touží po domově a prostředí, na které jsou zvyklé. Za Váš dar v jakékoliv výši nakoupíme potřebné hudební nástroje a připravíme pro malé marody obrázkové zpěvníky, které jim rozdáváme při návštěvách.
Děkujeme Vám, že spolu s námi projasníte ponuré dny v nemocnicích!
Pojďte s námi na návštěvu do Brna
Brněnská Dětská nemocnice v Černopolní ulici patří mezi první zdravotnická zařízení, která jsme před lety na Moravě začali navštěvovat. Loutky sem za dětmi chodí každé úterý. Začínáme již dopoledne a procházíme čekárny ambulance a pohotovosti, kde děti čekají na vyšetření. A my se je snažíme písničkou či improvizovanou hrou s loutkami přivést na jiné myšlenky. A i tentokrát se to daří.
V potemnělých chodbách se rozléhá zpěv i hra na kytaru. To přijely čekající děti potěšit Janka a Janka. Obě jsou z Bratislavy, ale českých písniček a pohádek znají víc než většina maminek, které zde s dětmi čekají. Někteří marodi se nejprve stydí, ale nakonec všichni zpívají s námi a chrastí banány a vajíčky jako o život.
Dopoledne uteklo a do nemocnice přichází další dvojice David a Krystyna. Budeme pokračovat ve dvou týmech. Rozcházíme se za našimi ležícími diváky a posluchači. Každý má místo v první řadě jisté! Jana a Krystyna tentokrát začínají na onkohematologickém oddělení. Jediná postýlka není tentokrát bohužel volná. Tiše ťukají na dveře, u kterých je cedulka Františka, a ptají se, zda mohou dál. Maminka je vítá s úsměvem a slovy: „Už se na vás těšíme.“ Od května, kdy byla holčičce diagnostikovaná akutní leukémie, se s ní Loutky potkaly již několikrát. Františka prochází chemoterapiemi a čas v nemocnici tráví pravidelně. Není to jednoduché. Má malého brášku a ten potřebuje maminčinu péči, a tak je v nemocnici s tatínkem, kterého někdy vystřídá babička. „Naštěstí Podivín u Břeclavi není tak daleko, tak sem můžeme za Františkou jezdit pořád,“ říká maminka. Zrovna teď je v pokoji celá rodina. Naše herečky přicházejí s žabáky a har-
monikou. Žabák si sedá na postýlku a něžně malou pacientku zdraví. Ta se ale zamračí a přitulí k mámě.
Františka má sice naše návštěvy ráda, ale zároveň nesnáší nikoho cizího a nikoho v kostýmu. „Bojí se i klauna v cirkuse,“ svěřil se tatínek. A tak žabák skáče na kočárek k malému bráškovi, který se hned chechtá a žabákovi statečně dává ruku do tlamy, aby ho „nakrmil mouchami“. A my začínáme muzicírovat. Františka se rozzáří hned při prvních tónech písničky. Maminku už drží (pro jistotu) jen za jednu ruku a s neuvěřitelným zápalem pomáhá Krystyně mačkat klávesy na tahací harmonice. Není divu, vždyť je také z pravé moravské rodiny a muziku má v sobě. A až se Františka uzdraví a trochu povyroste, bude po vesnici chodit v kroji s chasou jako její maminka! A my jdeme do dalších pokojů.
Vedle leží Hynek a tváří se přísně, ale spravedlivě. Asi bude jednou soudce. Smějeme se s maminkou. A světe div se. Opět si místo pohádky vybírá zpívání a je přímo magneticky přitahován k tahací harmonice. Ta je dnes asi opravdu kouzelná. Za chvíli se směje i Hynek. Jsme tu dnes už podruhé. Poprvé jsme v pokoji zpívali, když tu byl Hynek jen se sestřičkou, ale maminka
nedala jinak, než že se ještě stavíme. Také si nás chtěla užít. A protože byla smutná, že dnes nebyly pohádky, tak s Hynkem oba dostávají alespoň naše poslední CD Pohádky na předpis. „Se
streamingem nebude problém, to už jsme se naučili u vašeho posledního cédéčka,“ dozvídáme se. Loučíme se po chvíli povídání a muzicírování.
V posledním pokoji to bylo také složité. Často začínáme tak, že se zeptáme, jakou písničku by holčička či kluk chtěli, co by jim udělalo radost. Když se děcko stydí, tak často jen přikývne, že
nabízená písnička je príma a ledy se začnou lámat během první sloky. „Ahoj Kristýnko, my jsme Loutky v nemocnici a já jsem taky Krystynka.“ Začala naše Krystyna. „Chceš, abychom ti
zazpívaly písničku?“ Souhlasné pokývání hlavou. „A jakou, třeba...?“ „Tentokrát jsme vyjmenovaly asi 12 písniček a každá byla odmítnutá.“ Až pak jsme se chytly. „Proč jsme tu Holku modrookou tentokrát na začátku nabídky vynechaly?“ U potoka, kde ta holka sedávala, tentokrát seděl i žabák, se kterým jsme rychle přispěchaly a to už se smáli všechny Krystýny, ale i sestřička a tatínek. :)
Pomáhejte s námi právě teď!
