Jak víte, v některých nemocnicích jsme mohli pomáhat nepřetržitě i během podzimu a zimy. Jsou ale místa, do kterých jsme se letos na jaře po několikaměsíční odmlce vraceli. Mezi takové nemocnice patří i Fakultní nemocnice v Olomouci.
Naše první setkání na konci zimy bylo pouze s lékaři a sestřičkami. Zde jsme prostřednictvím pohlednic a cédéček děkovali za nasazení a zvládnutí epidemie zdravotnímu personálu. Bezprostředně potom se nám však povedlo nalézt spolu s nemocnicí soubor opatření, za jejichž dodržení jsme mohli obnovit nejen návštěvy dětských pacientů, ale i návštěvy zdejších seniorů na geriatrii. Za velké radosti nás, personálu i pacientů jsme se opět vrhli do boje s nudou, samotou, trápením a bolestí na jednotlivých pokojích.
Při jedné květnové návštěvě jsme zavítali i za Matyášem, který do nemocnice přijel z Přerova. Zdánlivě lehká operace nosních a krčních mandlí bohužel neskončila rychlým zotavením a hoch musí zůstat v nemocnici další týden. Leží na jednotce intenzivní a resuscitační péče a špatně se mu dýchá. Celé noci je odkázán na podporu dýchání kyslíkem. Ve dne to již zvládne bez přístrojů, ale trápí ho, že je v nemocnici sám. Jeho maminka má kromě Matyáše ještě malé miminko a tak není nikdo, kdo by
s ním čas v nemocnici trávil. Pokoj jednotky intenzivní péče, kde leží, ani možnost dalšího lůžka pro rodiče nenabízí. „Snažím se za ním stavit skoro každý den alespoň na dvě, tři hodinky,“ říká maminka, zatímco babička venku houpe kočárek.
Když je tak malé dítě na pokoji bez rodičů, tíseň na něj padá ještě víc. Nemá se komu svěřit se svým trápením, komu říct, co ho právě bolí, neví, co se s ním děje a kdy to všechno skončí. A každý týden v nemocnici se táhne, jako by to byl snad celý rok.
U takových dětí se obvykle zdržíme nejdéle. Snažíme se i na malém pokoji, pokud to zdravotní stav pacienta umožní, odehrát i celou pohádku a vzít s sebou malého maroda do světa fantazie. Renata s Jankou vytáhly ukulele a drobné hudební nástroje a ihned poté, co se s kloučkem seznámily, začaly muzicírovat. A protože Matyáš byl spíš na pohádky, už po jedné písničce vytáhla Janka kufřík s pohádkou z lesa, kde se dobře dýchá. Matyáš se rozzářil, i když mu jinak vůbec nebylo hej. Posadil se na postýlce a napjatě čekal, jak se příběh O zajíčkovi a lišce bude vyvíjet.
Liška zabrala zajíčkovi domeček. Matyáš neváhal a říkal, že z lesních zvířátek nejvíc malému ušákovi pomůže gorila. Takovou loutku herečky připravenou neměly a tak se v mohutné
zvíře musela proměnit Renata. Šlo jí to, ale gorila lišku z domečku stejně nevyhnala. A to už se zastavovaly i sestřičky, poslouchaly pohádku a i ony se smály a pomáhaly s námi Matyášovi hrát. Nevěřili byste, jak snadno se při divadelním představení v nemocnici může proměnit kapsa zdravotního pláště v dutinu stromu, do které se schová malé zvířátko!
Nakonec přilétl kohoutek a lišku z kufříkového lesního domečku vyhnal. Všem se ulevilo. Jsme si jistí, že i mamince se ten den odcházelo z pokoje o trochu lépe než obvykle, když viděla, jak se Matyáš baví. Loučili jsme s nadějí, že za týden se snad už nesetkáme.
Ať je vám 7, nebo 107
V Olomouci navštěvujeme kromě pediatrické kliniky geriatrické oddělení. Zde nejčastěji zpíváme písničky, které dědečkům a babičkám připomínají jejich mládí, někdy podpoříme paměť, zahřejeme u srdce a často ukápne nějaká ta slza.
Při poslední návštěvě jsme na pokoji navštívili osmdesátiletého pana učitele, který dodnes bez ohledu na roční období chodí se svými žáky plavat do řeky. Teď si ale zlomil nohu! Na vedlejším lůžku zase leží dědeček, kterému bylo 107 let! Zpíval s námi z plných plic a tleskal ještě víc!
Tuhle nohu nepustím
To byl časový skok. Z geriatrie hned na oddělení kojenců! Rozdíl mezi věkem pacientů: 106 let a tři měsíce! Půlroční Eliška je na kojeneckém oddělení už bohužel celý měsíc. Jedna komplikace stíhá druhou, a tak jsme si říkali, že drobné povyražení pomůže nejen jí, ale i mamince. Když jsme začali zpívat, Eliška pootevřela očička a to byl signál, že se na posteli může objevit i loutka. Nad postýlkou se začal vznášet Kašpárek, aby ji něžně pozdravil. Eliščina očička se rozevřela dokořán
a ona se chytila Kašpárkovy nohy. Nepustila ji dříve, než jsme zazpívali 4 písničky a ona se smála na celé kolo nakažlivým smíchem. A smála se po dlouhé době i její maminka a smáli jsme se i my... I návštěvy těch nejmenších pacientů mohou být blahodárné! Někdy pomůžeme stejně rodičům jako dětem. :)
Pomáhejte s námi právě teď. Děkujeme!
Ještě jednou HEJ HEJ… Děkujeme!
Obnově návštěv ve Fakultní nemocnici v Olomouci předcházelo naše děkování zdejším lékařům a sestřičkám za jejich obětavou práci v době pandemie. Podporu zdravotníků v první covidové linii jsme s příchodem jara uzavřeli i děkovnou písničkou a klipem. Poslechnout si ho můžete na našich webových stránkách www.loutkyvnemocnici.cz, na Youtube i na Facebooku.
„Bude to nebývale těžké léto“
svěřuje se Hana Ptáčková, staniční sestra JRP, Dětská klinika FN Olomouc
O jaké pacienty se staráte?
Zde na Jednotce intenzivní a resuscitační péče se staráme o děti od novorozenců až po devatenáct let, kteří potřebují mimořádnou péči. Jsme spádová nemocnice pro celou střední Moravu a tak o pacienty není nouze.
Hodí se Loutky v nemocnici i na takovéto oddělení?
Určitě. Jsme vděční za vaši práci, co pro pacienty děláte. Naše děti jsou všechny upoutány na lůžko, závislé na přístrojích, nemají možnost pohybu po oddělení a doba hospitalizace je pro ně i z tohoto důvodu dlouhá, náročná. Zpestření, usnadnění a pocitové zkrácení hospitalizace je opravdu žádoucí.
Co vás nyní na oddělení čeká? Jak se v této době mění fungování dětské JIP?
Je pravda, že pacientů s covidem výrazně ubylo, za což jsme rádi. Máme ale nově i dětské pacienty
s postcovidovým syndromem. Především se nám ale vrací pacienti, na které jsme byli zvyklí, a jejichž péči jsme dosud odkládali. Operací je nyní opravdu hodně a nepřestane to celé léto. Musíme dohnat to, co jsme za ty měsíce zameškali.
Budeme tu v létě s vámi. A děkujeme.
Jste úžasní, přeji si, abyste stále takto pomáhali našim dětem a také moc děkujeme.
Na začátek stránky
Jak podpořit naši medicínu?