To březnové odpoledne mělo být pro Mariána a jeho bratra jako každé jiné. Šli si hrát s partou kamarádů, ale domů už se nevrátili. Pod dětmi se v zámeckém parku v Žamberku prolomil led. Dvě dívky se naštěstí dostaly samy na břeh a zavolaly pomoc pro tři topící se chlapce uprostřed rybníka.
Aby hasiči a policisté kluky zachránili, použili nafukovací člun. Vrhli se pod hladinu a pod ledovou krustou postupně všechny tři nalezli. I jim samotným šlo při záchranných pracích o život. Chlapci ve věku 8, 10 a 11 let byli v bezvědomí. Podařilo se je resuscitovat a transportovat vrtulníky do nemocnic. Záchranáři ošetřili a převezli do nemocnic rovněž dívky.
Jedním ze zachráněných chlapců je desetiletý Marián. Jeho bratr bohužel i přes veškerou snahu lékařů v nemocnici zemřel!
Loutky v nemocnici se o Mariánovi dozvěděli díky setkání naší herečky Krystyny se zdravotní sestřičkou Kateřinou Altmanovou, která o chlapce pečovala na oddělení JIP v nemocnici na Karlově náměstí, kam byl letecky transportován. Na jeho záchraně zde pracoval skvělý tým pod vedením MUDr. Votruby. Marián byl asi 20 minut pod vodou a nacházel se ve velmi těžkém stavu. Byl připojen na mimotělní oběh, tzv. ECMO - jde o poskytnutí dýchací a srdeční podpory jedincům, jejichž orgány již nejsou schopné poskytovat dostatečné množství plynu či průtoku tekutiny tak, aby byl pacient udržen při životě.7
Tým na Karlově náměstí zachránil Mariánovi život! V jeho vážném stavu mu nikdo nedával šanci na přežití. Nepřetržitě o něj pečovaly tři sestřičky a informovaly lékaře, že chlapec i přes špatnou prognózu reaguje na podněty, čemuž lékaři z počátku nevěřili. Po dnech bytí a nebytí se pomalinku začal hlásit k životu…
Sestřička Kateřina vyprávěla o Mariánovi, jaký je to neuvěřitelný bojovník a že byl od nich z oddělení zrovna přesunutý na JIP do nemocnice v Ústí nad Orlicí, kde ho probouzeli k životu. A to byla pro nás, Loutky v nemocnici, výzva ho navštívit. V orlickoústecké nemocnici nám jeho ošetřující lékař, MUDr. Pavel Rozsíval, potvrdil, že je Marián velký bojovník a že se jeho stav rychle zlepšuje.
Marián měl tělo jako hadrová panenka, ale už pomalu zvednul ruku a napočítal do pěti. To bylo veliké vítězství! Krystyna s Grankou mu hrály na kytaru a zpívaly, Karkulka a Budulínek si s ním povídali. Marián jen koukal, nemohl mluvit, protože měl v krku hadičku, byl unavený. Nakonec se usmál a všichni z toho měli velkou radost. Krystyna s Grankou potom zahrály písničky a divadlo i dalším dětem na oddělení JIP a na dětském oddělení.
Za týden po naší návštěvě cestoval MUDr. Pavel Rozsíval předat Mariána do péče MUDr. Vrublové na JIP ve Vojenské nemocnici v Olomouci. Tam chlapci vyndali hadičku z krku a měl se naučit jíst sám. To byl další namáhavý zákrok, který se povedl! A pak Marián už mohl vyrazit s maminkou a svojí malou sestřičkou do rehabilitační léčebny Klimkovice a zkusit začít chodit, protože ve svém stavu byl upoután na vozík.
Den před odjezdem domů ho v léčebně navštívily Krystyna s harmonikou a Katka s kytarou. Byly šťastné, že Marián mluví, zpívá a že slyší jeho hlas. Očka mu jen zářila! Také vstal z vozíku a už si na něj nesedl. Pobíhal s lehce pokrčenými kolínky po celé místnosti, chtěl hrát na harmoniku, zajímalo ho, kam má dávat prstíky a jak tahat měch a hrál a hrál, pak brnkal i na kytaru. Jeho malá sestřička také naše nástroje vyzkoušela. A jakou pohádku jsme dětem a mamince zahrály? O kůzlátkách. Jak šla máma koza nakoupit, děti ji neposlechly a otevřely vlkovi dveře…
I my jsme rádi, že jsme Mariána mohli letos podporovat na jeho cestě k uzdravení. Nyní se mu už daří lépe a už mohl být propuštěn do domácího ošetřování. Vánoce doma letos nakonec budou! Ještě ho ale čeká dlouhá cesta a my mu na ní držíme palce.
Podpořte prosím naše návštěvy v nemocnicích a léčebnách, abychom i nadále mohli pomáhat dětem jako je Marián. Mnohokrát Vám děkujeme!
¨
„Někdy prostě víte, že vás pacient opravdu potřebuje.“
Říká Kateřina Altmanová, sestra z oddělení JIRP VFN na Karlově náměstí.
Kateřina Altmanová je zdravotní sestrou na jednotce intenzivní péče v pražské Všeobecné fakultní nemocnici. Někdy prostě víte, že vás pacient opravdu potřebuje. Svěřila se nám, když jsme se s ní společně radovali, že Marián odchází po svých do domácí péče.
Jak jste poznala Mariána?
Mariána přivezl vrtulník na naše oddělení v kritickém stavu. Po dlouhatánské resuscitaci byla Mariánova prognóza velmi nejistá. Selhávaly mu jednotlivé orgány, nevnímal okolí. Až jednou jsem si všimla, že na můj hlas drobně zareagoval. A já mu slíbila, že když bude bojovat, tak se za ním opět stavím. Myslím, že poznal, že mu někdo věří a bojovat opravdu začal. Následně se i začal zázračně zlepšovat. Pak Mariána přeložili a já za ním jela i do další nemocnice. Vždy v neděli, ve volném čase. To jsem již sama kontaktovala Kristýnu
z Loutek v nemocnici a jsem ráda, že následně Mariána také několikrát navštívili.
Myslíte si, že Loutky v nemocnici Mariánovi pomohly? Jaký je význam takové spolupráce u pacientů na odděleních intenzivní a semiintenzivní péče?
Určitě! Za zapojení Loutek v nemocnici jsem byla hrozně ráda! Jak se jeho stav začal postupně zlepšovat, podněty z vnějšího světa pro něj byly strašně důležité. Vůbec práce Loutek na zmiňovaných odděleních je velmi důležitá. Děti, pokud se jejich stav lepší a začínají vnímat, prožívají hroznou nudu. Vybírají si třeba 3 měsíce, zda se budou dívat na zeď vlevo, nebo vpravo. A motivace pacienta je přitom vždy zásadní.
Co byste přála Loutkám v nemocnici?
Aby mohli chodit všade tam, kde je jejich práce tak zapotřebí. Ale zároveň, aby na odděleních nacházeli co nejméně těžce nemocných dětí. A pokud je již potkají, aby se s nimi vždy mohli vesele loučit, když se vrací zpět domů.
Každé jedno takové děcko vynahradí spousty těch, které takové štěstí nemají a to posiluje nás i zdravotníky.