Děti milují loutky. Loutky patří k dětství. Jsou zmenšenou podobou nás samých, s kterou si můžeme hrát, do které se můžeme projektovat a s kterou se dá užít spousta legrace. Svou velikostí loutka připomíná hračku a dítě si s ní může povídat. Snáze se uvolní, protože hned ví, že jde o hru a v té je mu dobře. Přestává se bát. Tajemství loutky spočívá v tom, že přestože je věcí, má svůj vlastní život, je samostatnou bytostí. Může nám jí být líto, můžeme se jí smát a můžeme ji mít rádi.
Na této až magické vlastnosti loutky je postavena metoda, kterou při hraní v nemocnici používáme. Tato metoda vlastně vychází z dramaterapie a je její součástí. Využívá dramatických postupů k zlepšení psychického stavu pacienta. A to odpoutáním od prožívané reality, která je často stresující a deprimující, vytvářením prostoru, ve kterém je možné verbalizovat pocity a osvobodit se od vlastního já – zkrz loutku, v dialogu, nebo jednání, které je hrou. Je třeba poznamenat, že tuto metodu, intuitivně používaly už naše maminky, babičky a prababičky, stejně tak zpěv, tedy vlastně muzikoterapii.
I my ji využíváme. Naše vystoupení vždy začínáme hudbou – hrajeme na piáno či kytaru, nabízíme dětem rytmické hudební nástroje a necháme je vybírat písničky na přání.
Hudba a rytmické pohyby jsou aktivitou, která uvolňuje stres a napětí, stejně tak zpěv, jako bezprostřední hlasový projev. Během několika minut se rozpoložení pacienta změní. Seznamujeme se, vymezujeme sami sebe, v jaké se nacházíme situaci, co nás bolí, trápí, co bychom chtěli a po čem toužíme.
Někdy se dítě otevře a povídá, někdy ne, ale vždy dříve, či později vysílá pozitivní reakce.
Pak vybíráme pohádku, či příběh, který budeme hrát přibližně podle těchto kritérií:
věk dítěte
druh onemocnění (akutní, chronické)
doba pobytu v nemocnici (dlouhodobí pacienti, krátkodobé pobyty)
prostor, ve kterém hrajeme ( na postýlce, v pokoji, či v herně)
Představení variujeme, necháme do něj děti vstupovat a měnit děj. Někdy se pozdržíme u nějaké epizody, třeba onemocnění loutky a řešíme postoj dítěte (nic mi není, nebo všechno mě bolí, je mi to a to…)
Občas se stane, že je dítě odvoláno na vyšetření, nebo je unavené a tak představení předčasně ukončíme či zkrátíme.
Jindy naopak hrajeme až do konce a pak příběh znovu probíráme (bajky- poučení, hledání smyslu toho, co děti právě viděly, i s ohledem na jejich momentální situaci).
Nebo necháme děti, aby s loutkami hrály samy.
Je třeba být stále ve střehu, stále připraven improvizovat, být citlivý a vnímavý, aby naše návštěva opravdu pomohla.
Při loučení přejeme hodně zdraví a brzký odchod domů, ať už je onemocnění sebezávažnější. Dítě by mělo cítit, že přinášíme nadějné myšlenky a postoje.
Tak to je ta naše medicína.
Marka Míková