Optimus Template

Za okny mrzlo až praštilo, padal sníh. Autobus, kterým jako obvykle míříme na návštěvu nemocnice má v té kalamitě zpoždění. Konečně vystupujeme a čerstvým sněhem se brodíme k dětskému pavilonu. I v takovém počasí se malí marodi spoléhají na to, že je nenecháme samotné. S sebou jsme vzali spoustu loutek a příběhů se zimní tématikou, eskymáky, sněhuláka a také nové představení o Amundsenovi.

 

Příběh, který zachycuje vzrušující závod o dobytí poslední neznámé končiny země – jižního pólu. Po převleční a nezbytné desinfekci se vydáváme na oddělení dětské neurologie. „Na jedničce leží Ondřej a už se na vás moc těší, ptal se už ráno, jestli opravdu přijdete. A pochvalte ho, že jste slyšeli, jak je statečný. Na dvojku dnes nechoďte holčička se právě vrátila z operace, a ještě je v narkóze. Jinak můžete všade a nezapomeňte na Tomáška, ten potřebuje určitě rozveselit.“ Hlásí hned sestřička, když se s ní vítáme a vyzvídáme, zda mají na nějaké marody, kteří by ocenili pro změnu tu naši medicínu.

 

Hned jsme s našimi kufříky vyrazili za Ondrou. V nemocnici je už dlouho a jeho cesta už se blíží k úspěšnému dosažení cíle. Chce se uzdravit a zase moci dovádět na sněhu se svými kamarády. Shodli jsme se, že právě dnes je na dobrodružství plné sněhu ten správný čas, i když zrovna leží v postýlce. Stačilo se v ten den podívat z okna…

 

Nejprve jsme společně postavili sněhuláka, trochu se koulovali a pak už jsme začali vytahovat jednotlivé loutky polárníků. Před očima malého kloučka se peřina proměnila v závěje, v krajinu jižního pólu. Když jsme končili Ondra se také zahrabal do závěje – schoval se pod peřinu, aby byl také objevitel. S úsměvem na tváři nás sledovali všichni na pokoji. I zdravotní sestřička, co přišla dát Ondrovi další dávku velkých pilulek. O tom, co všechno předchází takovému intenzivnímu zážitku s novým představením, vypráví režisér Matyáš Míka.

 

Na začátku byla myšlenka, že potřebujeme přijít s novým představením pro starší děti. Zejména do psychiatrických nemocnic a léčeben přicházíme k velmi vnímavým dětem, často starším, 12–17 let. Kladli jsme si otázku, jak jim vůbec zprostředkovat zážitek z loutkového divadla, které pro ně nebude jen dětskou zábavou. Jak vybrat a zpracovat příběh tak, aby bylo představení lákavé i pro puberťáky.

Dlouho jsme řešili téma. Dobývání a snaha něčeho dosáhnout je v nějaké podobě blízká každému člověku, má v sobě mnoho skrytých významů, motivací… Ponořit se do nich nám přišlo lákavé. S bráchou jsme jeli autem a Kryštof říkal, jak je zvláštní, když se nějaký tvor rozhodne vydat do podmínek, které jsou pro něj evidentně naprosto nepřirozené, a rozhodne se nad nimi zvítězit.

Děti v nemocnici jsou také v prostředí, které je úplně odlišné od čehokoli, s čím by měly zkušenost, často musí překonat nějaký problém, nad něčím zvítězit, někdy pochopit i sebe sama, aby mohly najít správné odpovědi. Přišlo nám důležité si společně s nimi klást otázky: Proč něco dobýváš? Proč někam směřuješ a snažíš se nad něčím zvítězit? Jak se stavíš k výzvám a těžkostem? Je to velmi propojené. Hledali jsme příběh, který by nám dovolil tyto otázky otevírat.

Ano, pak jsme přišli na Amundsena. Začali jsme zkoumat jeho neobyčejný osud. Jak svému cíli mnohé podřizoval. I on si jistě kladl otázky, zda to vše má smysl, zda ten cíl, který si člověk zvolí, je tím nejzásadnějším a co vše je mu správné obětovat. Není to představení jen o oslavě vítězství… Je o hledání pólů. Je o cestě, o bádání mezi řádky, o tom, co v životě má cenu a jak je důležité neztratit to po cestě. Celý příběh je nakonec vyprávěn z této perspektivy.

Není to jen o tom někam zabodnout vlaječku… Amundsen se pro něco nadchne a dotáhne to do konce. Před ničím se nezastaví. I když je to na hraně. Kvůli své cestě přijde o své blízké a jeho soupeř zemře. S tím pak musí žít. Nakonec dospěje k tomu, že to nejdůležitější, co musí udělat, je vydat se zachránit přítele, i když přitom sám přijde o život. Zkoumali jsme tedy Amundsenovu povahu, a protože jsme připravovali představení zejména pro nemocné děti, zabývali jsme se otázkami: Jací jsme? Někdy příliš rozumní, než abychom se pustili do dobrodružství, někdy zase bezhlavě riskujeme, na nic a na nikoho nehledíme a vrháme se kupředu… Příběh ukazuje obě strany. 

 

 

Napsal jsem původní text podle příběhu Amundsenova života. Na realizaci představení jsem se dohodl s bráchou Kryštofem Míkou a Davidem Bolechem. Oba mají zkušenost s hraním s Loutkami v nemocnici včetně psychiatrií, v nás všech téma ihned zarezonovalo a věděli jsme, že je důležité. Oslovili jsme výtvarnice Annu Hubenou a Josefínu Holcovou, a když jsme se sešli, představení hned začalo růst. Jsem rád, když výtvarník pro inscenaci vymyslí svět, který můžeme naplňovat. Když vidí, co potřebujeme, abychom příběh odvyprávěli. A to se myslím povedlo. Snažili jsme se ve všech složkách inscenace téma udržet a představení nám přímo rostlo před očima až k prvnímu uvedení v nemocnici, až k opravdové premiéře. Scéna je subtilní, navozuje dobovou atmosféru. Inspirovali jsme se fotografiemi z výprav a z Amundsenova osobního života, kdo byl jak oblečen, jak vypadalo vybavení průzkumníků a tak dále. Nor Roald Amundsen čerpal při svých výpravách zejména z života Inuitů, z jejich tisícileté zkušenosti ze života v zimě. Ctil dovednosti a jejich tradice. Naopak Robert Falcon Scott, britský polárník, se kterým Amundsen soupeřil, disponoval velkým rozpočtem a propagoval při svých expedicích nejmodernější technologie. Scéna ale technické vymoženosti nezdůrazňuje. Vychází z přírodních materiálů a barev, které jsou pro polární atmosféru typické.

 

Už od začátku pro nás byla důležitá hudební stránka inscenace. Oslovil jsem Markétu Labusovou, aby nám pomohla, a ta přinesla velké množství zajímavých beatů. Inspirovala se inuitskou hudbou a norskou klasickou hudbou. Inuité používají hlavně hlas. Jejich zpěv a hudba jsou důležitou součástí inuitských společenství a často slouží k vyjádření emocí, komunikaci a zachování tradičních příběhů a historie. Mají také spirituální a rituální význam v náboženských a kulturních událostech Inuitů. Zkoušeli jsme vytvořit obdobnou hudební atmosféru, kterou jsme zkombinovali se současným nástrojem – looperem. To nám otevřelo nové možnosti. Do nemocnic a léčeben přinášíme takovou technickou vychytávku v představení s Amundsenem poprvé. Funguje a pomáhá nám získat pozornost dospívajících a také přenáší příběh do dnešní doby. K tomu jsme využili schopnosti herců. David je nejen loutkoherec, ale také výtečný slammer. Kryštof je zase nejen loutkář, ale i muzikant s vlastní kapelou. Inuitské rapování oběma sedlo.

 

Inscenace vznikala poměrně dlouho. Většina textů byla sice předem napsaná, ale na zkouškách jsme společně vytvářeli divadelní situace. Skrze improvizaci jsme hledali povahu a motivaci postav a měnili přístup k ději. Podle toho jsme pak zpětně přepisovali výsledný text. Na konci naší cesty bylo 40 dní intenzivní práce, intenzivního zkoušení.

 

Byli jsme jako na jehlách. Báli jsme se: „Už se to blíží. Obstojí představení před publikem?“ Mohlo to být úplně nanic. V Bohnicích nám ale spadl nám kámen ze srdce. Opravdu se to povedlo. Takové reakce jsem od publika z psychiatrických léčeben nečekal. Diváci byli úplně fascinovaní, ptali jsme se, co nám mohou doporučit, co máme zlepšit a zda je to bavilo. Ale oni byli prostě nadšení. Druhé zkušební představení pak proběhlo na psychiatrii v Lounech. Opět velmi silná reakce a dlouhé povídání po představení. Utvrdilo nás to v tom, že jdeme dobrým směrem. Přesto jsem stále jezdil na představení a pozorně se díval… Vše jsme ještě na dalších zkouškách usazovali. Takže se dá říct, že naše práce se završila po roce a půl práce od prvního nápadu, prvního setkání týmu, a to premiérou pro veřejnost na konci ledna. 

 

 

Jsem za ni hrozně vděčný. Nestává se tak často, aby člověk mohl dělat něco, o čem je stoprocentně přesvědčen, že má smysl. Ani na divadle to není vždy pravidlem. Přinášet příběhy a zároveň improvizovat v tomto prostředí znamená obrovskou kvalitu mezilidského kontaktu. Přicházíme za někým, kdo je v tíživé situaci. Nejde jen o to předat poselství, zážitek, ale o ten samotný moment spolupřítomnosti. Jakmile vyndáme loutku a začne se něco dít, tak se na chviličku ten nemocniční svět rozplyne. Ta hra, ten příběh zvítězí. Můžeme se společně smát, být spolu, něco zažít. Všechny problémy se na okamžik zázračně vytratí. Tenhle zážitek nic nenahradí. Zná to každý z týmu. Děti, ale i jejich rodiče si ani neuvědomují reálný dopad naší přítomnosti. Zdá se, že si jen tak s námi hrají, ale ta změna je skoro hmatatelná, jak u malých pacientů, jejich rodičů, ale často i sestřiček a ostatního personálu. Všichni vlastně potřebujeme žít ve světě, kde je nám dobře, kde si hrajeme…

Hraní na psychiatriích je pro mě ještě jiné. Zdá se mi, jako by často pacienti neměli nikoho, kdo by je bral jako normální lidi, jako partnery, jako by je vlastně i ten přetížený systém psychiatrické péče odepsal. Příběh, který přinášíme, a společný zážitek, který nabízíme, jsou tak ještě intenzivnější. Často zde problémy pacientů pramení i z toho, jak to funguje (nebo spíš nefunguje) doma. „Jak to, že vám za to stojíme?“ ptají se. A my nabídneme pocit porozumění a třeba Amundsenův příběh… I ta třičtvrtěhodina a ta vzájemná blízkost a naše otevřenost pro ně hodně znamená. Něco se stane.

 

Právě nyní na jaře dokončujeme další premiéru. Je to projekt Plešatá princezna, který vzniká v koprodukci s Národním divadlem v Praze v rámci projektu Musica non grata.

Více informací najdete na www.loutkyvnemocnici.cz/plesataprincezna. Přijďte se za námi na tento výjimečný projekt podívat do Divadla Minor, kde jej budeme mimořádně hrát i pro veřejnost. 4.6.2024 v 17:00. Vstupenky budou k dispozici od 15. května v předprodeji divadla.

 

 

 

režisér, loutkoherec, muzikant

Studoval na FF UK obory filozofie, český jazyk a literatura a režii na Katedře loutkového a alternativního divadla AMU. Působí v divadelně-hudebním seskupení DAMDAM a spolupracuje také na inscenacích Studia Damúza. Účinkuje v kapele Představy postavy a ochomýtá se kolem rozličných dalších literárně-hudebních a divadelních projektů. Hraje na piano, žongluje a dlouhodobě spolupracuje s Loutkami v nemocnici. Inscenace Amundsen je jeho první režijní spoluprací s Loutkami v nemocnici

 

 

Amundsen
Kudy vede cesta k tvému pólu

Vzrušující závod o dobytí poslední neznámé končiny země. Stalo se vám někdy, že jste chtěli být prostě první? Nejlepší? Vytřít všem zrak? Roald se vydává na cestu a je jaksepatří cílevědomý. Ale co když jeho cíl leží úplně jinde, než si kdy myslel?
Představení je inspirováno historickými událostmi dobytí jižního a severního pólu, osudy osobností, jako byl Roald Amundsen, Robert Falcon Scott nebo Umberto Nobile.
Loutková pohádka pro puberťáky, děti od 6 let a jejich rodiče
Délka představení: 45 minut